Nebraňte se emocím

Přímo v jádru emoce se nachází nekonečný klid,věříte tomu?

Drazí přátelé, předkládám vám další ukázku z knihy, která zde má své místo. Tentokrát je to kniha  Cesta od spisovatelky, léčitelky těla i mysli, Brandon Bays. Tato kniha dala základ pro jednu z mých terapií. Sama jsem procesem, který je v ukázce popisován, prošla. Zažila jsem to nepopsatelné splynutí s vlastní duší, zdrojem, nebo jakkoli jinak chcete nazvat ten pocit „být Láskou, být součástí všeho – židle, zdí, domu, stromu, motýlích křídel, květin, vzduchu, mraků, slunce, vesmíru, universa...". Je to osvobozující a po takovém zážitku už nebudete stejní. Jednoduše to není možné. Nesete si tento stav „splynutí“ po celý zbytek života. Jste volní…

…Účastnila jsem se kurzu s duchovní učitelkou. Během diskuse položil jeden student otázku: „Co mám dělat, když začínám pociťovat intenzivní emoci – jak mám dosáhnout pokoje?“

Odpověděla: „Prostě se nehýbejte. Dovolte si tu emoci dokonale prožít. Přivítejte ji. Pokud negativní emoce vzroste, neutíkejte od ní; nechoďte k ledničce a nesnažte se ji potlačit jídlem; nepouštějte televizi, abyste ji od sebe odehnali; nevolejte svým přátelům, abyste rozptýlili její energii tím, že o ni budete všem povídat. Jenom se zastavte a pociťte ji. Dovolte si být v ní přítomni. Jestliže se nebudete rozptylovat, odhánět ji od sebe pryč nebo snad dokonce házet na někoho jiného, jestliže zůstanete v klidu, jestliže se na ni zcela soustředíte, pak v jádru té emoce najdete pokoj. Takže kdykoli pociťujete silnou emoci, nechte ji být – NEUHÝBEJTE JÍ. Přijměte ji.

Pomyslela jsem si: „To je ale radikální myšlenka.“ Všechna dosavadní učení nám říkala, abychom změnili své myšlenky na pozitivní. A pokud nezměníte myšlenky, máte změnit svou fyziologii – udělat cokoliv, abyste se vyhnuli bolesti. Třeba i navštívit lékaře a nechat si předepsat prášky k potlačení intenzity emocí. „Konejte jako kdyby“ – udělejte cokoliv, abyste se ujistili, že si nedovolíte skutečně prožívat blížící se emoci. Ona však tvrdila něco úplně jiného. „Neuhýbejte. Soustřeďte se.“ To je ale novodobý přístup!

Něco uvnitř mé bytosti se pohnulo. Říkala jsem si: „Co když má pravdu? Co když své emoce jednoduše příjmu a dovolím si plně je procítit, namísto abych je měnila? Opravdu  jsem zvědavá, zda v jádru emoce najdu pokoj, o kterém mluví.“

Taj jsem se to rozhodla vyzkoušet. Neměla jsem co ztratit. To jsem byla celá já: nikdy jsem nemohla nic přijmout jen tak – musela jsem vždy prožít, o čem ostatní mluvili, a pak to teprve předávat dál.

Věděla jsem, že mě trápí dlouhotrvající emoce, kterou musím prozkoumat a vyřešit. Neustále jsem pociťovala potřebu pomáhat a sloužit ostatním – přestože mě to stálo moje zdraví. Jednoduše jsem neuměla říct ne. Tak jsem si říkala, že právě tohle může být skvělá příležitost, jak vyzkoušet to, o čem učitelka mluvila.

Don (manžel, pozn.Riama) se chystal odjet na pětidenní seminář. Proč bych ten čas nevyužila k vyzkoušení její teorie? Takže než don odjel, svěřila jsem se mu, že chci zkusit jeden experiment. Vezmu těch pět dní a prožiji je v tichu. Namísto starých metod vyzkouším to, co navrhovala duchovní učitelka – půjdu rovnou k srdci emoce a objevím, co je jejím jádrem…

…V duchu jsem si poručila a odpochodovala do kuchyně udělat si malý salát k obědu. Zatímco jsem jej připravovala, uvědomovala jsem si, že se mě část mého Já snaží udržet zaneprázdněnou, abych se rozptýlila od vzrůstajícího neblahého tušení. Jak jsem tak krájela salát a strouhala zeleninu, cítila jsem kdesi vzadu nepatrný, ale přítomný strach. Salát mě moc neuspokojil, jedla jsem ho velice neklidně a jakoby vyvedená z míry.

Během oběda mě napadlo, že bych se měla na svůj „velký experiment“ připravit a uklidit dům, vyprat prádlo, zaplatit složenky a poslat poštu. Jedna část mého Já věděla, že se jedná o taktiku, jak se co nejdéle vyhýbat emocionálnímu problému, ale druhá část tušila, že bude dobré začít s „čistým štítem“, aby mě pak nic nerozptylovalo.

Spěchala jsem, abych dala všechno co nejdřív do pořádku, telefonovala jsem narychlo dceři a přátelům, že si beru dovolenou, a nakonec jsem změnila  vzkaz na záznamníku: „Ahoj – dovolali jste se Donovi a Brandon. Don odjel na pět dní z města a já se účastním tichého setkání, takže vám odpovíme až v pondělí. Potom vám moc rádi zavoláme. Po zaznění signálu nám, prosím, zanechte vzkaz.“

Znělo to tak konečně – jak bych přerušila veškerou komunikaci se světem. Chystala jsem se stáhnout zvuk záznamníku na minimum, ale něco uvnitř mě zastavilo. Pomyslela jsem si: „Když s nimi nemohu mluvit, aspoň uslyším jejich hlasy.“

Při této myšlence jsem se už musela v duchu smát, jaké drama z toho dělám. Musela jsem si připomenout, jak jsem si užila minulé tiché období, a snažila jsem se přesvědčit sebe sama, že tentokrát to nebude jiné. Moje tělo však těmto slovům nevěřilo. Připadalo mi, jako by na mě moje mysl chystala nějaký podfuk, ale já se nechtěla nechat nachytat.

Všechny úkoly jsem splnila, už jsem neměla čím se rozptylovat, ale tím víc jsem si uvědomovala nepříjemný pocit vzrůstajícího strachu. Sešla jsem po schodech do obývacího pokoje a rozhodla se, že nastal čas – konečně se postavím čelem ke svému emocionálnímu problému. Posadila jsem se do velkého, měkkého, meruňkově zbarveného křesla a pomyslela jsem si: „Tak, a co teď?“

Jak jsem tam tak seděla, začala jsem si uvědomovat, že něco uvnitř mě nutí, abych byla k službám každému a všem, kdo se objeví v mém životě. Pomáhám lidem, ať je den nebo noc, často bez ohledu na vlastní potřeby. Několikrát jsem se úplně odrovnala, když jsem pomáhala nepřetržitě několik dní a nocí v týdnu.

Když jsem se dávala jiným a různým způsobem jsem ji pomáhala, cítila jsem se skvěle. Při pořádání seminářů s Tonym (spolupracovník, pozn.Riama) jsem obvykle spala jen několik málo hodin, ale milovala jsem to – pocit, že dávám všechno. Všimla jsem si ale také, že se to změnilo ze zdravé a nadšené podpory v nezdravou potřebu sloužit…

…Láska k službě se mi stala potřebou, závislostí a posedlostí. Moje identita se pojila se vznešenou a nesobeckou představou sebe sama, kterou jsem si vytvořila. Seděla jsem v meruňkovém křesle a věděla jsem, že tam nesedím proto, abych se postavila čelem a vyřešila nějaký starý emocionální problém. Měla jsem si poradit s jedním z největších problémů v mém životě – prozkoumat svou opravdovou identitu, najít to, co mě nutí pomáhat, a navíc zjistit, co se za tím vlastně skrývá.

Necítila jsem se malá. Cítila jsem se obrovská. Seděla jsem tam, nevinná a otevřená, a nevěděla, kde začít. Byla jsem velice osamocená. Neměla jsem učitele, který by mi ukázal směr a pomohl mi. Nebyl tu můj manžel, který by mě podržel za ruku. Byla jsem na to úplně sama. Potichu jsem si slíbila, že nedopustím, abych se u tohoto úkolu jakkoliv rozptylovala – nebudu nikomu volat ani přijímat hovory. Nebudu se oddávat této závislosti – ne pět dní. Udělám jednoduše to, co nám doporučila naše učitelka: „Tváří v tvář emoci ji neuhýbejte a přivítejte ji.“

Tak jsem seděla v křesle. Asi po pěti minutách jsem se začala potit. Srdce mi začalo bušit při myšlence, že si nedovolím vstát a vzít telefon, abych někomu pomohla. Mysl zabloudila ke všem lidem v mém životě, kterým jsem pomohla. Abych se uklidnila, rozhodla jsem se začít tento velký experiment meditací.

Dokonce i to však bylo složité, neboť jsem ještě prudčeji pocítila strach. Objevila se otázka: „Jestliže nemám nikomu pomáhat a není komu pomáhat a nikdo nepomáhá – kdo tedy jsem?“

Uvnitř jsem ucítila pnutí, ohromující strach, že pokud nebude komu pomáhat a nikdo nebude pomáhat, nebude tam nikdo. Rozhodla jsem se ostavit strachu čelem – neutíkat od něj, ale naopak jej plně prociťovat, být jím úplně ohromená, bude-li to třeba –ale držet se stále učitelčiny rady – „Přivítejte emoci, neuhýbejte!“

Tak jsem seděla v křesle, pevně se držela opěradel a dovolila jsem si naplno cítit svůj strach. Ruce se mi potily a tělo se mi koupalo ve strachu. Přivítala jsem tento strach a začala jsem klesat dovnitř. Ponořila jsem se do osamocení – osamění tak hlubokého, až mi připadalo, že celá tato místnost dýchala samotou. Cítila jsem, jak z křesel vyzařuje osamocení, jak jsou zdi osamocené; bylo to osamocení tak hluboké, že jím vibrovali šechy molekuly v místnosti. Připadalo mi, jako by tu neexistovalo místo bez osamocení, ale já jsem pokračovala ve svém slibu. Ať už bude emoce jakákoliv, já neuhnu – soustředím se na ni, dokonale ji procítím a nechám se unášet až k jejímu jádru. Nikdy jsem nepoznala takové osamění a nikdy jsem si nedokázala představit, jaká to bude bolest, ale přesto jsem se nepohnula.

Po nějaké době jsem začala klesat z osamění do další „vrstvy“ emoce. Upadla jsem do zoufalství tak hlubokého, že jsem nikdy netušila, že se člověk může cítit tak bezmocný. Byl to pocit: „jestliže není poskytována žádná pomoc a není nikdo, kdo by pomáhal, co je pak smyslem života; proč by měl člověk vůbec žít?“

Měla jsem sto chutí všechno pověsit na hřebík, byla jsem ochotná všechno zabalit – zemřít. Nikdy jsem neprožila takovou ohromující bolest smíšenou s tak naprostou beznadějí a bezmocí. Zoufalství bylo všude a nebylo možné se mu vyhnout.

Právě když se zdálo, že mě zoufalství úplně pohltí, pocítila jsem, že klesám skrze další vrstvu, jenomže tentokrát jako bych stála na hraně jakési propasti – černé díry, absolutní nicoty. Pocítila jsem strašlivou hrůzu a po celém těle mi vyrazil ledový pot. Myslela jsem, že pokud „tam“ budu muset jít, bude to znamenat moji smrt.

Ztuhla jsem. Postavila jsem se na odpor. Pokud bych měla jít do té černoty zániku, nebudu ochotná dál pokračovat – ať už nám učitelka radila cokoliv. Tak jsem tam jenom tak v duchu stála, ztuhlá, na okraji jisté smrti – nebo přinejmenším smrti Brandon, jak jsem ji dosud znala.

Hrůza byla ohromující; slzy mi kanuly z očí, ruce jsem měla zaťaté do opěradel. Nedokázala jsem čelit tomu, co se skrývalo v té černé nicotě prázdnoty.

Po nějaké době jsem cítila, jak mě hrůza vyčerpává, ale přesto jsem stále vytrvávala v přijatém závazku. Ani se nepohnu. Byla jsem ztuhlá, neschopná a neochotná podrobit se té černé díře, ale také neochotná zrušit svůj slib. Byla jsem ochromená hrůzou a nevěděla jsem, co mám dělat.

Přesto jsem se pořád nehýbala. Čas plynul. Nakonec vyvstala otázka: „Co když se mi už nikdy nepodaří toto místo opustit a já tu zůstanu ztuhlá navždy?“ V tom okamžiku se něco přihodilo. Jako by moje vůle konečně podlehla a já jsem kapitulovala. Zjistila jsem, že padám volným pádem…. Volným pádem skrz nicotu a zažívám takový pokoj, jaký nelze popsat slovy.

V místnosti se rozhostil klid a mír. Nekonečný pokoj. Byla jsem to já a zároveň jsem byla vším okolo. Byla jsem láska a ta nepopsatelná láska naplnila celou místnost. Byla jsem láska, která je zdrojem života samotného. Já jsem byla tančícími molekulami a veškerým prostorem mezi nimi.

Všechno v místnosti jako by vyzařovalo klid a mír a já jsem zároveň s jistotou poznala, že to není jenom přechodný stav ani to není nic mimo mě. Byla jsem to já. Vklouzla jsem do své duše. A moje duše byla všechno. Cítila jsem se jako bez hranic, bez omezení, nekonečně a nadčasově – cítila jsem se jako bych dokázala dosáhnout za hranice vesmíru a jako by se veškerý život odehrával ve mně.

Uvědomila jsem si, že tohle musí být „pokoj, který přesahuje všechno chápání“ – pokoj za pochopením, za chápáním mysli. Vnímala jsem sebe sama jako průzračné vědomí, absolutní svobodu, neomezenou lásku.

Připomněla jsem si slova velkého súfijského básníka Kabira:

Cesta lásky není

Choulostivá hádka

Dveře znamenají devastaci.

Ptáci vytvářejí na obloze velké kruhy svobody.

Jak se to učí?

Padají a v pádu

Získávají křídla.

Tato láska, tato svoboda je od té doby se mnou, jako Já, neustále od toho okamžiku. Já vím, kdo jsem; není to přechodný stav, jsem to Já ve svém jádru. Toto je jediná skutečná pravda. Toto je „doma“. Stalo se to přesně tak, jak to řekla naše učitelka. Přímo v jádru jakéhokoliv pocitu se nachází pokoj. Pokoj s velkým P. Nekonečný pokoj…..

Ukázka z knihy CESTA od Brandon Bays

Pro www.cestakmedusi.cz  zpracovala  Majka Riama Rob. Tento článek může být dále šířen a kopírován v nezkrácené a neupravené podobě a pouze pro nekomerční účely, pokud bude připojena celá tato poznámka i se všemi aktivními odkazy. Děkuji za pochopení.